Přidat odpověď
Jo - tuhle se ke mně hnal takový vitální sedmdestáník a prej - paní, já vám děkuju, Jani, to je ta paní. Čuměl jsem jak puk, protože jsem nevěděla, co tím myslí. A tak blekotám - no nevím, to je asi mýlka. Nebyla. Snad před měsícem si tento pán, jehož podobu jsem si moc nezafixovala, nedal z košíku do tašky celý nákup, nějaký másla nechal v roztržitosti na kase a uháněl pryč. Pokladní nechala u ostrahy hlídat můj košík a já letěla za pánem přes celý parkoviště mu to dát. Naštěstí jsem ho chytla. Děkoval snad 50x, až mi to bylo trapný.
A teď mě poznal a měl potřebu mě seznámit se svou paní a sdělit mi, že když se mu něco takovýho přihodí, že má hned pocit, že je svět lepší. A prej - máte děti? Já bych jim koupil čokoládu. Tak říkám - ale kdež, to nedělejte, pošlete ten dobrý skutek dál a bude nás víc, kdo bude mít radost.
A celkem jde o maličkosti, někteří lidé jsou hajzli, ale většina je dobrá, jen si to někteří ještě neuvědomili.
Předchozí