Přidat odpověď

Já jsem se hrozně těšila, jak si po VŠ najdu byt a začnu žít sama, po svém, jsem individualista.
No a co myslíš - nikdy se mi to nesplnilo, ve dvaceti jsem rovnou začala žít s budoucím manželem Netušila jsem, že tak brzy přijde definitivní vážný vztah, ale holt přišel
Jsem samozřejmě šťastná, že ten fungující vztah mám, ale samotu občas vyhledávám a libuji si, když jsem sama doma.
Ale to je asi něco jiného, než když je člověk sám z nutnosti a ví, že nikdo nepřijde ani zítra, ani pozítří, ani za týden ... To by mi asi také bylo někdy smutno.
Ale nejsem ten typ, který touží po partnerovi za každou cenu a musí někoho vedle sebe mít. Kdybych se z nějakého důvodu rozešla se svým osudovým mužem, tj. manželem a otcem svých dětí, ve svém věku bych rozhodně žádné nové soužití nezačínala. Přátelství, občasné schůzky, to snad, ale bydlet bych chtěla už sama (resp. s dětmi)