Přidat odpověď

sice si nedělám naděje, že to pochopíš, ale zkus to. tady jsem ti dohledala něco o dědičnosti pschiatrických onemocnění. Je to psáno jednoduše, je to krátké, třeba to půjde a ty to vstřebáš.

Dědičnost psychiatrických chorob z rodičů na děti je možná, obecně však není vysoká, liší se případ od případu. Spíše se dědí jen sklony či předpoklady k onemocnění nebo k charakterovým vlastnostem, důležité jsou však také vlivy prostředí.
http://www.ulekare.cz/poradna-lekare/dedicnost-psychickych-chorob-41707




V psychiatrické genetice se hledají predisponující geny zvláště u schizofrenie a maniodepresivních onemocnění, kde se pozoruje vyšší dědičná zátěž. Podle současných představ se na vzniku těchto duševních nemocí podílí jak dědičná složka, tak další vlivy na úrovni somatické (včetně prenatálních) i psychosociální. Proto i léčba zahrnuje kromě farmakoterapie také psychosociální intervence.
V oblasti "malé psychiatrie" (úzkostné poruchy, poruchy chování, lehké formy deprese) se předpokládá větší vliv psychosociálních vlivů. Sice jsou nám geneticky dány určité temperamentové vlastnosti jako je labilita nebo stabilita, míra reakcí na podněty apod., ale vliv sociálního prostředí se zdá být pro nás, sociální živočichy, podstatnější. Sociální vlivy působí jak na úrovni individuální (výzkumy stresu dokazují, že negativní vliv stresu závisí na sociálním postavení jedince a pocitu kontroly nad vlastním životem), tak hromadné, protože se pozoruje, že určité vlastnosti společnosti mají pozitivní vliv, hovoří se především o sociální soudržnosti. Na opačném pólu pro duševní poruchy z oblasti malé psychiatrie je rizikovým faktorem osamělost a pasivita.
http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku&artclID=164


a propo , znáš to přísloví kdo s čím zachází tím také schází? na tebe jak ušité.