Přidat odpověď

Cca ve dvaceti plus jsem se naučil srbochorvatsky, díky tomu jsme přestal mluvil plynně slovensky, začalo se mi to plést. Pak jsem si kolem třicítky obnovil trochu ruštinu, doučovala mne soukromě kamarádka-rusistka. Zvládl jsem dobře pasivní znalost, přečtu prakticky vše, mluvím ale kostrbatě, plete si tam srbština. Angličtinu jsem se učil zhruba od třicítky jako samouk, čtením akademických textů. Po čtyřicítce jsem se do toho pustil s učebnicemi, denně tak půl hodiny-hodinu, a šlo to dobře, i když pořád to je samouctví, vyslovuju už jakžtakž správně, ale hlavně píšu, málo mluvím. Po několika letech jsem si konečně přibral albánštinu, kterou jsem se chtěl naučit už dávno, projel jsem učebnici s 25 lekcemi a teď ji beru znova. Je to fakt složitý jazyk, ale aspoň už čtu jednodušší texty a ovládám základní konverzaci. Uvidím, jak to půjde dál, jestli se to zlomí. Chce to podle mne denně, třeba nakrátko, ale denní kontakt s tím jazykem je nutnost - nebo skoro denní, dá se vynechat, ale ne moc.