Přidat odpověď

Jo, románský a slovanský jazyky, to je kříž. Na naší ambasádě v Bukurešti sedí kluk, co umí francouzsky a španělsky a učí se teď úspěšně rumunsky.

Šéf naší katedry (etnologie) a bejvalej děkan a proděkan pro zahraniční styky je polyglot, až je to neuvěřitelný. Připomnělas mi to s tou portugalštinou: je latinoamerikanista (dost i překládal), takže španělštinou začínal. A když dělal toho proděkana, přišel jednou k poledni na katedru a povídá: "Tak jsem tady dneska v deset měl tu portugalsku delegaci, bylo mi blbý mluvit s nima španělsky, tak sem včera do prdele ještě vzal tu učebnici a těch deset lekcí se naučil." Za studií jel na stáž do Mexika, tam se naučil čtyři indiánský jazyky včetně zapotéčtiny, což je tónovej jazyk (co je pro nás jedna samohláska, je pro ně víc, podle toho, jakým tónem se vyslovujou, zhruba se to dá přirovna k našim krátkým a dlouhým, to jsou taky tóny).

Jedinej jazyk, kterej snad nikdy nezvlád dobře, je čeština, vždycky, když se domníval, že mluví česky, mluvil buď sprostě nebo latinsky. Jednou jsme z katedry odcházeli náhodou společně a jak jsme šli těma chodbama (původně goticko/renesanční baráky v Praze v Celetný), mluvil a něco mi vysvětloval, mělo to český skloňování a časování, ale bylo to převážně latinsky a hlavně abstraktně, ztratil jsem se po pár větách a dál už se chytal jenom osamělých ostrůvků. Ve chvílích, kdy se odmlčel nebo mi připadalo, že klade na něco důraz, jsem přikývl, prohodil "no, v podstatě..." "dá se říct..." a podobně. Druhej den to on prej na katedře komentoval asi tak nějak: "Ten Filip, von toho moc neřekne. Ale když už něco řekne, tak to sedí."