Přidat odpověď

v tom případě ale spolu už opravdu nemusíme žít. Vše si budu řešit sama, opora v něm žádná, a ještě budu vychytávat jeho výpady aby způsbily co nejmíň paseky. On bude spokojen, protože dosáhl svého a já se budu trápit, protože bohužel nedokážu nelitovat se a neporovnávat , nepředstavovat si, co by bylo, kdyby. Vím, že je to blbý, ale tohle je za hranicí toho, co skousnu. Když to v sobě dusím, odráží se to všude, i ve fyzickém stavu. Nehci si nic vyřvávat, chci věřit tomu, že existuje nějaká cesta, aby on to sám pochopil. Ale slovy to nějak nejde. Jakoby vůbec nebral vážně, co říkám. A nebo bere, ale je mu to jedno, protože své pohodlí staví nade vše.