Přidat odpověď

Pomáhající pracovník je taky člověk, ne stroj bez emocí.

Pokud se pečovatelka starala o babičku několik měsíců, pravděpodobně se bližší vztah utvořil, tomu se težko vyhnout a já jako dcera bych byla ráda, že se o ni staral někdo, kdo k ním měl trochu vztah a pro koho nebyla jen kusem v každodenním provozu.
Předpokládám, že se jednalo o pár slz a že nebylo "požadováno" utěšování ze strany dcery, to by bylo přes čáru.
Já už jsem párkrát s rodinou pacienta i plakala - tekly slzy jim, začaly i mě, člověk není stroj a zrcadlení emocí je lecky vhodnější než se stáhnot do kouta a nebo začít deklarovat fráze z knížek. Na pohřby dlouholetých pacientů jsem občas zvána, ale nechodím (v rámci vlastní psychohygieny)

A ještě na závěr - k pečovatelům (pokud jsou dobří) si lidé na sklonku života často vytváří velmi blízký vztah - je to člověk, který s nimi tráví čas, když rodina nemůže/nechce.
A odtažitým rodinám vůbec radím - pozor na pomáhající profese: Znám případ, kdy empatický, vlídný sanitář v LDN podědil po klience několik činžáků v krajském městě - děti (neopomenutelné dědice) neměla a ostatní příbuzenstvo na ní kašlalo jak na placatý kámen a tak si paní pozvala notáře a bylo to. Rodina byla v šoku, když došlo na závěť, ten sanitář taky, když se to dozvěděl...