Přidat odpověď

TRušit nemůžu, ale na druhou stranu se celá má rodinná linie vyznačuje zatloukáním nepříjemností a potíží, jen aby se náhodou nemusela vypořádávat se soucitem, takže pochybuji, že by mi připadalo fajn, kdyby nade mnou někdo plakal.

Z jiného soudku - asi před rokem jsem strávila jistý čas s umírající starou paní, ne jako pečovatelka, ale na návštěvách v nemocnici, když už bylo jasné, kam to spěje - návštěvám i jí. Přála si drobnou pomoc typu podat vodu a natřepat polštář a sama už neměla moc sil vyprávět, ale přála si, abych jí vyprávěla, co dělají lidé, na kterých jí záleží, jak se jim vede. Takže jsem jí líčila, co chlapeček od sousedů a co tetička a jak jsem minulý týden na opačném konci republiky potkala její praneteř... a když mohla mluvit, vzpomínala na manžela.
Kdybych nad ní plakala, jistě by mě ještě utěšovala. (Ale pravda je, že bych musela plakat dost nahlas, aby to postřehla.)

Já tedy tak milá a trpělivá určitě nikdy nebudu, nejsem milá a trpělivá ani teď, když mám ještě dost sil.