Přidat odpověď

Grainne,

mně by to taky nevadilo, nějaká ta slza. Ale dovedu pochopit lidi, kterým to vadit může. Já třeba opravdu nepláču na veřejnosti, z různých důvodů, i protože je v tom určitá zranitelnost, kterou nejsem ochotná před neznámými ukázat. A z pohřbu své maminky, kde mi pravda steklo pár slz a oči jsem asi měla červené, ale do chvíle kondolence jsem to prodýchala, pamatuju i pocit, že před těmi plačícími cizími lidmi (nic nestandardního) to vypadá, jako bych maminku neměla dost ráda a cítila jsem se tím tlačená do kouta; a navíc jako bych snad měla utěšovat já je. (Dnes už je mi o dost víc let a s cizím pláčem i vlastním neprojevováním emocí se vypořádávám jinak, ale tehdy mě to zraňovalo).

Jindy můžou být pozůstalí zmítaní třeba výčitkami svědomí, že se o zesnulého nedokázali starat sami - a často to prostě jsou plané výčitky, protože to nebylo možné (moje babička umřela měsíc před tím, než se narodila má mladší sestra, maminka neměla fyzické síly být s ní v posledních dnech, a přesto trvalo celé roky, než si to odpustila), a takový plačící cizí člověk, který se staral, je taky může zraňovat...

Tu ošetřovatelku neodsuzuji, ale taky se mi nechce odsuzovat pozůstalé, kterých se to iracionálně dotkne nebo je to zabolí.