Přidat odpověď

Lexi, moji rodiče mi taky nikdy nebyli oporou, otec byl hodný, ale slaboch ve vleku hysterické matky. Pro tu nebylo nikdo dobré nic, co jsem udělala. Vše se bralo jako samozřejmost a sebemenší odpor nebo pokus o osamostatnění (řídit si vlastní život sama) bylo bráno jako ta nejhrubší urážka matky, která to přece vždy myslí dobře. Nedalo se v tom dýchat, vyřešil to odjezd do ciziny. Po návratu až do smrti matky tak dusno, že i každotýdenní víkendová návštěva mi přivodila žaludeční vředy. Já si právě z toho vzala poučení, jak vychovávat syna a jak se k němu chovat. Člověk nikdy neví, ale už je dospělý a zatím to vypadá, že se to velmi povedlo. Takže já vidím i v těch špatných zážitcích právě poučení, jak se k dítěti nechovat, a to bylo to nejdůležitějščí, co jsem si vlastně z rodiny odnesla do života. Souhlasím s Tebou