Přidat odpověď

Nu, já to mám asi podobně jako Kambala - tj. v "pravou lásku" nevěřím, resp. nevěřím, že to je to vhodné pro život. Myslím, že při výběru partnera se musí zapojit i mozek, nejen se nechat zmítat emocemi a hormony.

Jakýs takýs pocit životní lásky jsem měla u toho prvního, i když mi dlouho trvala, než jsem se do něj zamilovala a i když mi od začátku dělal ne úplně pěkné věci a dost jsem se v tom vtzahu i natrápila. Ale věřila jsem, že spolu všechno překonáme. Pak mi ale došla trpělivost - po 10ti letech vzthau a 7 letech společného bydlení. V té době to pro mě byla víc než třetina života s ním a vlastně celý můj dospělý život s ním.

Od té doby nemám iluze a ideály.

Současný muž - o tom jsem věděla, že je moje krevní skupina od prvního telefonátu, zamilovanost se dostavila dost brzo, jak jsme si víc začali spolu osobně povídat (seznámili jsme se pracovně). Teď vím (a brzo jsem věděla), že je to nejlepší chlap, jakého znám a že lepšího bych nenašla. Ale že bych to vnímala jako "pravou lásku"? No, to ne... Ta "pravá, zaslepená, odevzdaná" láska - ta byla asi ta první, ale byla to taková ta zamilovanost do nesprávného muže. Ta naivita té odevzdanosti už se u mě nikdy nedostaví a po pravdě nechybí mi to. Trpět jako kůň s tím, že to přece musím vydržet, protože on je ten pravý? Proč proboha... To jsem teda spokojenější s chlapem, kterého mám hodně ráda a o kterém vím, že je nejlepší ze všech, které znám. Nikdy mi neublížil. Doufám, že už ho nebudu muset měnit, že mi vydrží