Přidat odpověď

Libiku,
jo, nadváha je psychický problém, taky jsem měla předsudky vůči tlouštíkům, že stačí nežrat a sama jsem nežrala, byla jsem hyperaktivní v jiných věcech, dělala 10 věcí najednou (nic pořádně) a večer někdy kolabovala poté, co jsem si vzpomněla, že jsem nejedla celý den.
Psychické problémy, zezačátku tedy spíš partnerské, ta psychika ještě byla celkem v pohodě, mě přivedly k zajídání stresů a smutků. A po 10 letech, kdy se to nevyřešilo - 30 kg navrch A zrovna já jsem si říkala, že NIKDY nemůžu být tlustá. Ale kdyby mi máma jídlo neomezovala a nezošklivovala tlusté lidi odmalička, možná bych zajídala už v pubertě, sklony jsem měla, ale doma prostě jídlo mimo vymezené porce nebylo, tak jsem ty emoce vybíjela všemožnou kreativitou. Kdybych si ho kupovala bokem, hrozilo zabavení kapesného. Kamarádila jsem s holkou, která byla z rodiny, kde se hodně jedlo a byli tlustí, tak máma kontrolovala, jestli nejím u nich. No a nakonec jsem stejně tlustá. A možnost se uklidnit jídlem ve mě nějak ubila u kreativitu.