Přidat odpověď

Já to mám taky tahle.

Snažím se tedy své děti buzerovat jen přiměřeně, aby ve svém pokoji vyloženě nezplesnivěly, ale aby se necítily stále pod tlakem. Společné prostory vyžaduji uklizené podle mých představ, ale dětský pokoj je území, kde toleruji jiný standard. Musí se tam uklízet, ne že by nemuselo, ale když si tam děti budou dva dny překračovat hromadu oblečení na zemi, tak holt budou, nebudu dělat dusno, že to musí uklidit teď hned okamžitě.

Dlouho vydržím a říkám si, že po týdnu už by si mohly všimnout, že v hrnku na jejich stole se začíná dělat plíseň, že to umyvadlo v jejich koupelně by stálo za námahu trochu umýt od pasty a sprcháč pořádně vydrbat od vlasů ... prach by si po letních prázdninách taky mohly v pokoji utřít a tak vůbec, to není, že bych ob den po nich chtěla nějakou činnost spojenou s úklidem.

Pak je nějaká poslední kapka a já je tedy začnu upozorňovat, zda jim to či ono nevadí a oni odpoví, že zrovna TEĎ to měly v plánu uklidit a jestli jsem to chtěla dřív, tak proč jsem jim to neřekla ... no začarovaný kruh.

Už se těším, až mě pozvou jednou k sobě do bytu, kde si jim s chutí zadrobím, vysypu cukr, jak se netrefím do hrnku s kafem (jestli mi ho uvaří ) a pak ho nedopitý schovám za televizi.