Přidat odpověď

no, přiznám se, že jsem trochu dost v rozpacích z tvého psaní o svém synovi. Rozumím ti, že u těch dysfatiků má člověk radost z každého pokroku, máme taky doma jednoho a je to specifické tím, že s ní bylo opravdu hodně práce a tak nějak jsme si navykli na tu odlišnost. Pak přišli mladší děti a ti mají zase svoje specifika. my jsme si ale navykli nikoho nesrovnávat, tím, že máme dvojčata, se od začátku snažíme odlišovat a respektovat je každého zvlášť, tudíž mě trochu mrzí, když má někdo pocit, že jeho dítko je nudné a průměrné. Takové pocity jsou asi do určité míry normální, pokud se tím ale začne rodič moc zaobírat a ovlivní to jeho vztah k dítěti, tam bych to už řešila.