Přidat odpověď

Omlouvám se, nechci srát, soucítím, s ostatními i se sebou si zasoucítím, když mám pocit, že už je toho moc. Opravdu si myslím, že rodičům postižených dětí chybí podpora, kterou si bohatě zaslouží a nutně potřebují a mají leda houby. Když jsou dvě děti a obě s problémem, obě malinké... strašně těžké.
A také mi připadá, že když je dítě "v ohrožení", člověk jako kdyby všechno prožíval mnohem vypjatěji, není těžké to pochopit, ale také to snadno způsobí, že najednou vězí v Klubu výjimečných až po uši a dělá tím medvědí službu sobě, postiženému dítěti, ostatním dětem v rodině a navrch prudí okolí. Snažím se zuby nehty držet toho, že realismus je nejlepší spojenec, což není nic proti lásce.