Přidat odpověď

Ráchel,
to s tím vyřváním je dobrý příklad.
Podobně to bylo u nás - tak dlouho budeme ignorovat tvoje přání, až si zvykneš, že dostáváš jen to, co my uznáme za vhodné. Postupně jsem se naučila, že nemá cenu vůbec nějaké přání vyslovit, stejně by ho nesplnili, jen by to nějakým shazujícím způsobem okomentovali. Byla to přání jakákoli - dárky k Vánocům, výlety, jít na pouť nebo do ZOO, na prohlídku zámku...
Jenže jsem si to tak zafixoval, že jsem najela tenhle model i s chlapama a když se narodilo dítě a byl tu někdo další, komu jsem musela plnit přání jednostranně jen já a pak práce a už mi nezbývalo nic z toho "mého" světa, začala jsem se hroutit. Jenže zezačátku se to projevovalo jen přejídáním a popíjením, takže z pohledu zvenčí, že už nevím co roupama a žiju si tak dobře, že jen kynu....

A předtím jsem přání neprojevila ani třeba ve školním kolektivu, dodnes si pamatuju, jak třeba po třídě kolovalo Bravíčko a ke mně se dostalo až jako k poslední, někdy vůbec ne. Nedokázala jsem si prosadit ani prohlídnutí toho blbýho časopisu. A pak jsem na to začala reagovat rebelií a odmítáním toho většinového chování, ale uvnitř jsem prostě byla slabá, tak to stejně nefungovalo.