Přidat odpověď

jako malá a pak jako mladá jsem byla vzorný pacient, všechno co mi řekli jsem dodržovala.
Ale čím jsem starší a čím častěji se potkávám s už zmíněným zlehčováním či nezájmem, tak už otupuju. Ale na druhou stranu se za sebe peru. Nevycouvávám jen proto, že druhá strana není sdílná, nebo příjemná. Takže když mi něco je a chtěli by ze mě udělat simulanta, tak to ne. Buď si vyjednám co se mnou budou dělat, nebo jdu jinam. To když je bolest/problém akutní.

U těch vleklejších a neakutních věcí trochu momentálně máslo na hlavě mám, potřebovala bych k zubaři, občas mě pobolívá pod plombou a asi by to chtělo pořešit komplexně. Ale náš zubař je po mrtvičce a děsně se mu klepou ruce. Tak bych ráda přešla jinam, ovšem o zubaře je nouze, a ti o které nouze není tak jsou dost drazí. A já bych ráda přešla s celou rodinou.... Taky se rozhoupávám udělat něco s křečákama na nohou, i jsem si našla jednu cévní kliniku kam bych šla, ale nějak jsem se nerozhoupala se objednat. No a na gyndu bych taky měla zajít, preventivka plus mě trochu něco zlobí, ovšem mám dojem že bez operace se to taky neobejde a já se tak blbě hojím (a to blbé zhojení starého je vlastně důvod co mě trápí), tak nevím jestli to vůbec má smysl - bolí mě to teď a pak mě to bude bolet zas.... .

Ovšem moc se mi líbí reklama co je teď v TV - "Moniko, není mi dobře, beru si volno, snad to tu beze mě zvládneš" - říká žena co vypadá jako pracovnice v kanceláři mluvící na kolegyni, ovšem je to maminka a mluví na svou 3-4 roky starou dcerku. Tohle si právě říkaám u každé zdravotní nepohody, že bych potřebovala na recept místo prášků hlavně náhradníka za sebe, jinak mi taky zabírá ticho, spánek, tma, čaj s citronem a tak.....