Přidat odpověď

S touhle logikou naprosto zásadně nemohu souhlasit. Těm dětem už se o tolik větší škoda nestane - ano, může to pro ně být těžké, když se zase dostanou do jiného prostředí, ale to se dá řešit i jinak, například tím, že se bude vídat čas od času s (tou dobou bývalou) pěstounskou rodinou, bude-li o to stát. Nelze to brát tak, že pro děti vše (a je otázka, jestli to je pro děti vše v tomto případě) a dospělí ať snesou jakékoliv bezpráví. To je hodně, hodně pokřivená logika a bohužel ji od hodně Norů slýchávám. Co se týče toho "lepší odebrat zbytečně, než pak nechat nějaké dítě umřít" - ani s tím nemohu souhlasit. To je podobná logika, jako ta, kterou používají zastánci trestů smrti, když jim připomenete možnost justičního omylu - jim také přijde jeden nevinně popravený jako vcelku adekvátní cena za padesát právem popravených (takový je zhruba tenhle poměr například v USA). Zkrátka eliminovat riziko ze života nejde. Pokud nebudete kontrolovat všechny lidi 24/7/365, tak vždy se někde nějaké utýrané dítě najde, vždyť jen Norsko má 5 milionů obyvatel. I kdyby děti týrala tak zanedbatelná menšina, jako jeden ze statisíce, pořád je to 50 týraných a potenciálně zavražděných dětí! S tím, že se tyhle věci dějí, se musíme smířit, protože dít se budou vždy. Otázka je, kolik jsme ochotni udělat pro minimalizaci toho rizika. Jsem jednoznačně toho názoru, že má smysl minimalizovat riziko do té míry, ve které ještě je poměr snížení rizika pro děti vykoupeno snesitelnou měrou justičního omylu (snesitelná míra je hodně subjektivní pojem). Problém je v tom, že to, co se děje v Norsku a nejen zde je hodně daleko za mojí snesitelnou hranicí.