Přidat odpověď

K tradiční nukleární rodině patří taky omáčka. Stát a církev se od 17./18. století usilovně snažily tradiční venkovskou obec (města pro jednoduchost pomíjím, nežila v nich ani desetina obyvatel), aby mezi státem a církví a jednotlivcem už nic nestálo. A to vcelku úspěšně, výjimkou byly zapadlý končiny na Vysočině, v Beskydech atd.

Záměrně píšu jednotlivcem, neboť ženský se nepočítaly a neplnoletý děti (do 21 let věku, tuším), přesněji kluci - viz ženský, taky ne, takže mezi "rodinu", "domácnost" a "otce" se s přimhouřením očí dalo vsunout rovnítko. Vzniklou mezeru vyplnil později "národ", ale to je teď vedlejší.

Podstatný je, že člověk byl nejspíš v době dřívější přirozenou součástí přediva širších vztahů - který byly v různý míře příbuzenský, někde skoro úplně, někde skoro vůbec - což pomáhalo i vyvažovat tření v nukleární rodině - mezi manželama, mezi rodičema a dětma atd.

Se vstupem pravidla "rodina je základ státu" na scénu nastupuje individualizace nukleární rodiny a to je ta rodina, jejíž přežitky v podobě rozdělení rolí v domácnosti, a o dominanci mužů jak uvnitř domácnosti, tak navenek, se nám zachovaly v různý míře hluboko do 20. století. Tahle podoba rodiny už víc připomínala plavbu po širým moři se striktně drženým kursem, vlny nevlny, zatímco ta před ní byla spíš pobřežní plavba. A tahle tzv. tradiční rodina, právě tou vstupní individuálizací a tím striktním vnitřním kódem, v sobě měla zakódovaný konflikty a taky další individualizaci: nejdřív individualizaci žen v rámci rodiny, a pak i dětí.