Přidat odpověď

já myslím, že v dospělosti už se nevychovává, jen se vymezuje.

Když mám někoho brát jako dospělýho, tak se vším všudy - já ti nebudu kecat do života, ale taky tě nebudu tahat z průšvihů, které si sám nadrobíš (pokud nepůjde o život). Fňukat, že "ty jsi na mě vošklivej, a proto u tebe nebudu mejt hrnečky (přičemž mi to ale nebrání v tom, že se klidně z tvých zásob naobědvám), to není přístup dospělýho člověka.

Pokud se manžel hodlá pro sestru přeskočit, tak je to od něj moc hezký, ale myslím, žes mu řekla dobře, že si myslíš, že by to neměl dělat v takový míře (protože ho pak víc mrzí, když je ona nevděčná, a ona není motivovaná, aby nezapomínala, že i ona by měla plnit své sliby). Pokud on v tom hodlá pokračovat i nadále, tak to je jeho problém, i on je dospělej. Myslím, že bych (protože by to byla moje ségra a ne jeho) si v takovým případě mohla dovolit ho trošku brzdit (hele, nepomáhej jí tolik, je načase, aby to a to začala zvládat sama), pokud on to tak bude dělat i nadále, tak s tím nic neuděláš, je nutný mít na paměti, že je to vlastně od něj hezký, i když je to kontraproduktivní, a s tím bych taky k němu přistupovala.