Přidat odpověď

Persepolis,
přesně, taky mi vadilo, když zlobilo moje dítě a občas se to povedlo třeba i v té tramvaji, restauracím jsem se v kritickém věku vyhýbala.
Dneska dokážu hlučné děti celkem nevnímat, pokud tedy přímo nenarušují moji osobní zónu, to znamená nestrkají do mě, nemluví na mě. Ale celkově se místům s větší koncentrací dětí spíš vyhýbám, do hospod chodím spíš takových, kam by rozumná matka dítě nevzala, do bazénu chodím spíš se seniory v době, kdy tam děti nejsou (zatím si to můžu časově dovolit).

Přiznám se ale, že mi strašně vadily podobné děti za bezdětna, jakoby mi něco říkalo "taky se tě to bude týkat". A to mi vadilo i celkem nepodstatné zlobení, celkově jsem měla takové "nokidding" nálady.
Teď zase vnímám citlivěji ty rozhovory starších lidí o nemocech a omezeních a starostech, asi z podobného důvodu.... V rodině to rozebírají příbuzní, prakticky se o ničem jiném nebaví, zvlášť mě to irituje od příbuzných, kteří jsou sami ještě celkem zdraví, ale nedokážou pochopit, že jejich vrstevníci po sedmdesátce už ne. Já přitom vidím okolo sebe lidi, které podobné problémy pronásledují už skoro od 40.