Přidat odpověď

Huhu mám to dost jinak, ale v jednom máš pravdu - je to o těch konkrétních dětech. Naše jsou 4 z 5 po mně (nevím jak po muži) v tom, že společnost moc nechtějí / nežádají / stačí si spolu. Resp. dospělý je takový servisman , ale třeba hrát si chce jen jedno dítko (to nejmladší). Já jsem taky nemusela, když si se mnou někdo hrál - prostě mi to nějak...narušoval . Zkoušení školních znalostí - spíš výjimečně, nebo řádově na minuty denně (např. vyzkoušení vyjmen. slova, projetí 1-2 cvičení, zadání úkolu v online aplikaci, předškolákům zadat v nakoupených pracovních sešitech práci). S lékaři je to horší, chce to logistiku, ale pravda je, že když zrovna není ten nejvíc nemocný náš nejstarší, tak už se o zbytek chvíli postará v pohodě (je mu 14 - s tím že batole tahám vždy sebou, takže "ohlídání" se týká dětí ve věku 6,5 roku). Celkově ale hraje roli i to, že jsem takový klidný typ člověka a doma mi to neleze na mozek, kdyby jo, je to problém. Mívala jsem problém s 1. dítětem, skok z akademické sféry k miminu byl pro mě hodně těžký. Pak si to sedlo - ale trvalo to určitě pár let.