Přidat odpověď

Luc, ono něco jiného ne trauma zažít, a něco jiného si z něj něco pamatovat. Uvedu příklad (ze svého života). Byli jsme přepadené. Skupinka lidí. Všichni jsme byli dospělí, dostatečně vzdělaní, sociálně zdatní. Vyšetřovala to policie. Za pár desítek minut po tom přepadení jsme se při výpovědích poměrně dost lišili v detailech. Každý si zapamatoval něco jiného a nějak jinak, ale i ve smyslu, že já tvrdila, že kamarádka řekla něco - a ona zase, že ona to řekla jinými slovy. Proto je otázka, na kolik je výpověď o traumatu s odstupem skoro 20 let realistická, a nakolik zafungovala lidská psychika se svými pokusy se s tím vyrovnat. Nechci snižovat utrpení oběti, ale stačí vidět i nevhodný film, který si dítě neumí vysvětlit, spojit dva těžko zpracovatelné zážitky. Lidská psychika je v tomto zrádná, či snad milosrdná. Neříkám, že se to nestalo. Říkám, že když už, tak to mělo zůstat zavřené v policejním spisu. Na druhou stranu, jestli se dospělá osoba rozhodne svěřit médiím v takto vyhrocené kauze s čímkoliv, je to její dobrovolné rozhodnutí.

Ona otázka mediace má druhou stranu - kdyby se o tom nepsalo, nezapadl by případ tak nějak pod koberec? Takhle je větší šance, že si někdo posvítí na procesní postupy, a pořád doufám, že byla-li tam chyba, že se už nebude opakovat.