Přidat odpověď

Ananto,
jo, podstatný je právě to "když".
V tom je jádro celého "sporu". Nelze vyloučit, že dítě bude potřebovat pomoc, třeba za měsíc nebo taky za deset let, ale nedá se na sto procent počítat s tím, že ji bude potřebovat URČITĚ. Člověk není chemickej prvek, aby v případě sloučení s nějakým jiným reagoval pokaždý stejně. A jediný, na co se tu snažím poukázat je, že nadměrná horlivost ve chvíli, kdy je dítěti sotva šest a nikdo nemá páru o tom, jak bude reagovat nebo co ho bude trápit může nadělat víc škody než užitku. Psychoterapie jako prevence "možných budoucích traumat" není vůbec dobrej nápad, naopak na ně může upozornit a spustit je. To je asi tak všechno, co jsem k tématu chtěla říct.