Přidat odpověď

třeba můj manžel namaloval v první třídě panáčka i s pindíkem, byl kvůli tomu dost poprask, manžel si užil celou základní školu psych. vyšetření. nic tím nemyslel, na nic to neukazovalo, momentální nápad (maximmálně, že by mohla být legrace). Ale dostal nálepku potencionálního devianta a problémového žáka a učitelky se k němu tak chovaly.
Proto v tomto případě Martě věřím, umím si představit, do jakého stresu se rodina dostala a jak se v tomto případě dobré úmysly ve zlé proměnily.
Připadá mi zajímavé, že v případě pí Michalákové, se zde většina diskutujících stavěla proti Citě, která obhajovala postoje norské sociálky (že odebrání bylo oprávněné a jistě podložené), ale v nýrském případě se přiklánějí zase na stranu úřadů a mluví o oznamovací povinnosti a nebezpečí lhostejnosti, ačkoli postižená rodina zde několikrát prohlásila, že vše je nepodložené, nesmyslné a otec se choval k dcerám zcela normálním způsobem.
Osobně si myslím, že sociálka a policie svým jednáním mohla rodinu dostat pod takový tlak a do takového zoufalství, že to otec nevydržel. Hon na terapeutku chápu v tom smyslu, že ona byla pro rodinu iniciátorem celé události, nelze se jim divit, že na ni ukazují. Asi celý způsob zásahu sociálky byl dost nepovedený, dle mého by měl chránit oznamující osobu, celé to mělo proběhnout asi od začátku jinak.