Přidat odpověď

Reaguji na nedávné tři kauzy - paterčata, Michalákovy, nýrskou kauzu.

Protože jakkoli pochopitelný je prvotní impuls svůj případ zveřejnit, tak je těžké domyslet následky, které to bude mít (nakolik to veřejnost zaujme a pokud ano, tak zda to nebude ve váš neprospěch, tedy úplně opačně, než jste to původně zamýšleli)?

Já si osobně myslím, že je to tak obrovské riziko (a všechny tři uvedené kauzy mě v tom jen utvrzují), že se nevyplatí do toho jít, protože je úplně jasný, že médiím nejde v žádným případě o to vám pomoct, ale výhradně o to, aby se o vás co nejvíc mluvilo (zvyšuje se jim sledovanost).

Myslím, že s největší pravděpodobností by byl náš příběh pro média nezajímavý (a pak by ho nezveřejnila bez ohledu na to, jak naléhavý by byl pro nás), nebo by je zaujal, a pak bychom se mohli dočkat čenichání ve svém okolí, šťourání v soukromí, takže pokud má někdo v minulosti nějaký hříšek, tak by byla jen otázka času, kdy ho někdo vyšťourá, a ani pokud žádný nemá, ani tak by si nemohl být jist, že si někdo něco nevymyslí nebo nebude interpretovat tak, že ho to poškodí.

V žádném případě to není myšleno jako výčitka těm výše uvedeným lidem, že své příběhy zveřejnili, myslím, že lidsky je to víc než pochopitelné, ale když vidím, kam to vede, tak bych se toho bála jako čert kříže, i když si nejsem vědoma, že bych měla jakéhokoli kostlivce ve skříni a že bych se kdykoli dopustila čehokoli, za co bych se měla stydět.

Co myslíte? Zveřejnily byste někdy svůj příběh a pokud ano, za jakých okolností?

Mě napadá jen situace, kdy by byl někdo z mých blízkých nedejbože v ohrožení života a všechny ostatní možnosti by selhaly.