Přidat odpověď

Nevím. Mně byl dotek od kohokoliv nepříjemný odjakživa. Zlomilo se to tehdy, když jsem se zamilovala a dotek mi nepřišel jako nějaký zlo, ba naopak.
Obecně mi vadilo, i když někdo příliš blízko mě seděl- třeba sestry. Neobjímala jsem se. Nepusinkovala. Nic. Myslím v rodině.

Jako dospělá jsem se naučila podávat ruku, náznak objetí a polibků na tvář. Ale jestli jsem měla z něčeho depresi předem, když jsem jela ke svému chlapci k němu domů, tak z toho, že mě tam každý popadával, líbal. Bylo to pro mě ještě před třicítkou tak protivné, že jsem se všem těmto kontaktním lidem vyhýbala a týden předem jsem se na to připravovala- jako na nšjaký ošklivý vyšetření.
Odrazuji lidi/ přátele i teď, uvědomuji si to. Oni na mě třeba soucitně položí ruku a já ten pohyb a kontakt okamžitě sleduji, což je nepříjemné pro toho člověka, ale neumím to ovládnout- i když mi ten dotek nepříjemný třeba ani není. Jen mi to není prostě vlastní.

Kontakt mi nevadí s manželem a dcerou. U všech ostatních lidí mám pocit, že jsou ke mně příliš důvěrní

Ale fakt je ten, že jsem jako dítě byla mlácena jako žito. Nadměrně a nepřijatelně.