Přidat odpověď

Možná jsme exoti, ale syn ani ve dvou letech nebyl schopen usnout před půl desátou. Dnes je mu osm a usíná po 22 hodině. Je úplně jedno, v kolik ho probudim. Prostě nemůže zabrat dřív. Znám ten pocit, že se člověk v posteli převaluje a spánek nepřichází. Z duše tohle nesnáším a sama taky uléhám v momentě, kdy cítím únavu a tudíž šanci usnout během deseti minut. Ta chvíle u mne ale bohužel nastává kolem druhé ráno. Představa, že bych vstávala v šest a vozila ditko do školy ( víc než hodina v autě) je pro mne děsivá. Už jsem takto fungovala 5 let a bylo to 5 let přežívání. Určitě budu muset v budoucnu nařizovat budík a odpustit si ten luxus vstávání v momentě, kdy je mé tělo schopné fungovat. Snažím se ten okamžik oddálit co to jde.