Přidat odpověď

když je to takové jako "nafučení", že se dcera cítí dotčená nějakou naší větou/reakcí, spíš se stáhne, má takovýho muchlacího velkýho plyšovýho psa, tomu to (asi) vykládá, ty svoje křivdy. Když je to z něčeho jinýho (tj. já nejsem zdrojem jejího vzteku), tak se jí snažím pomoct, buď ať si třeba dupe, nebo do něčeho kopne(venku, ovšem často to může bolet pak ještě víc, ale i tak to přesměruje tu bolest jinam). Anebo to zkusit převést na nějaký ten vtip (viz vyházené trencle, nebo říct co já jsem kdysi provedla ve vzteku - jsem vysklila dveře například když jsem s nima třískla).
Ale když jsme tím původcem vzteku my, nesnažím se to teda nějak mírnit, ledaže bych myslela že manžel či já jsme přestřelili a šla bych se omluvit. Maximálně tak uvedu že vidím že se zlobí, ale já na svém trvám. Eventuelně řeknu co ještě jiného bych mohla zkusit (co zakázat, jak reagovat), tj vysvětlit že může být hůř , asi to není nejlepší řešení ale nijak mě nic nenapadá.