Přidat odpověď

Kalali, tak takhle jsem byla v dětství v situaci tvé dcery.
Např. pořádek v prádelníku nejsem schopná udržet ani týden. Milionkrát jsem to zkoušela a představovala si sebe jako dívku z amerického filmu ze 40. let, která si před spaním uloží vše do úhledných komínků v prádelníku a stejně mi to vydrží maximálně 1 den, a pak to zmuchlám do kuličky a narvu někam, kam se to vůbec nevejde a hlavně to tam nepatří. Celé dětství jsme se o to s mámou praly.

Být tebou, tak se zamyslím, proč ti to tak vadí. Jestli proto, že ti přijde dcera nesamostatná a nezodpovědná (jak psala Liška). Ale zodpovědnost s úklidem nesouvisí a v prosazování vlastního názoru na vzhled svého prádelníku mi přijde samostatná celkem dost.
A nebo ti vadí, že není stejná jako ty, což plně chápu. Mně to taky vždycky zabere hromadu času a marných pokusů přimět dítě, být jako já, než uznám, že to není moje kopie.
A nebo ti (nebo jinému členu domácnosti) to vadí čistě z provozního hlediska? A nebo je za tím něco jiného?

A ještě by mně zajímalo: dceři to vadí? Ono jedna věc je nebýt SCHOPEN udržet pořádek (což jsem já), druhá věc je, jestli mně ten bordel taky štve (což jsem bohužel já), nebo mi nevadí. Protože jaksi, kde není žalobce, není soudce, že.