Přidat odpověď

Anett,
to je právě to, že nevíš, kdy narazíš. Člověk posuzuje druhé hodně podle sebe a leccos mu nedojde a něco by ho vůbec nenapadlo. To je právě s tím jídlem - když jsem pochopila, že někoho opravdu "bolí" muset se koukat na nelad na pracovním stole, setkala jsem se s tím, že někdo bere jako bezohlednost přinesení grilovaného kuřete do kanclu a nucení ostatních to čuchat. To třeba ta první puntičkářská kolegyně neřešila a naopak si nosila z domova zbytky od večeře, které ohřívala v MW.
Já to mám právě tak, že mi vadí, až když cokoli zabíhá do extrému - ať binec, nepohodlí nebo pachy. V menším nebo i středním měřítku to beru jako běžnou součást života, kdy všechno nejde podle nás a lidi jsou různí. Ale druhý to třeba vidí jinak a má pocit, že ho provokuju.

Moje máma měla například kolegyni, které vadily jakékoli tělesné pachy. Bylo to ve velkém podniku a měla v tomhle směru své "oblíbence". Jednomu smrděly nohy a druhý se dost potil. Nikdy jim to neřekla do očí, ale přišla k nim do kanceláře a otevřela okno a čekala, že jim to dojde. Ale jim to nedocházelo, protože ona to okno otevírala všude. A jak jim to nedocházelo, začala to brát jako bezohlednost vůči ní, přímo útok na ni, že s tím něco nedělají a začala je nenávidět, což ssebou neslo to, že proti nim intrikovala, kde se dalo a nakonec dosáhla toho, že toho jednoho vyhodili.