Přidat odpověď

No, trochu měla, jenže právě mě k tomu dohnalo to, že jsem takový roky seděla doma. i dva roky po MD jsem nemohla najít práci. Takže když už jsem byla zoufala, svíjela se doma v šílenství, depresích a jánevím kdečem, přišla mi kamarádka stylem "hele mám pro tebne jeden telefon" jak modrý z nebe. Pak to byl fofr, jeden den jsem tam zavola, druhej se přišla představit a třetí nastoupúila.
Míň času jsem pak trávila péči o domácnost, právě proto, že jsem všeho makáni měla akorát tak dost. Přišla jsem domů, dělali jsme blbiny, hrály se karty, abeceda, pinec, procházky. A k večeři byly prstě párky\ no
Jednou mi holka říkala "ty teď pořád někam spěcháš, kdy s náma zase budeš doma?"
To jsem měla trochu boj a to jsem obrečela., Ale zas: VŠICHNI tam musíme. Jen jsou prostě dě\ťátka zvyklé na pohoidlí. Mě máti šouipla do jestlí od dvou, ale nikdy jsem neměla pocit, že by se mi nevěnovali Prostě oni museli do práce já do školky. Tak to bylo a tak je to v pořádku. My už jsme zhýčkaná generace, my bychom s těma dětma nejradši šli až do důchodu

proto si taky myslím, že po tolika letech doma je nejlepší, pokud je ta možnost, jítr pomalu, nejdřív na částečnej, pak na třeba na celej.
To bude dobrý