Přidat odpověď

Jo, taková ta krize, kdy nám dětičky připomenou, že už nejsme s nimi pořád, asi přijde všude...já si zase ještě dobře vzpomínám, jak mi manžel vyprávěl, že ze začátku, ty dny, kdy jsem byla v práci až do večera a syn chodil spát s ním, tak si malej prý i odmítal sednout večer k pohádce na měkký gauč, protože nechtěl, aby tam usnul, chtěl čekat na mě...samozřejmě ho to vždycky nakonec přemohlo, po pár dnech si zvykl, ale tenkrát si prostě donesl svojí malou dřevěnou židličku a schválně seděl na tvrdém, aby neusnul