Ač myslím, že vrozeně spíš asi disponuju vírou v život, moji hyperkritičtí rodíče celkem pohnojili, co mohli (ale dnes jim to už nezazlívám, jistě dělali jen to, kam je pustila jejich povaha...moc o tom nepřemýšleli, škoda, ale už tj pryč). Takže dětství byla celkem masáž, náslewdná puberta katastrofa, od 30. pak ale čím dál víc ocenuju to, čím mě život oblažil, na úkor brečení, co nemám
. Doufám aspiruju na vyrovnanou a štastnou seniorku ještě mi není 40.