Přidat odpověď

Já jsem vlastně na chlapa měla vždycky jenom jediný požadavek, ale jak se ukázalo, nesplnitelný - abych byla pro něho na prvním místě a trávili jsme spolu hodně času, aby byl můj nejlepší kamarád. Milenecké kvality byly vždycky podružné, v tom si vystačím sama, teď už mi v tom nic nebrání, dřív na to bylo málo příležitosti, pořád někdo za zadkem, to bylo frustrující. Co jsem doma hodně sama, je to lepší.
Mimo to jsem se chronicky zamilovávala do pro mě nedosažitelných chlapů a plácala jsem se v tom i dost dlouho poté, co mě odmítli.
Asi jsem si vzala blbý mustr od mých prarodičů, kteří si byli naprosto oddáni od puberty, děda navíc byl fakt pěkný chlap až do stáří, kterého by brala každá ženská, babička po třicítce hodně ztloustla a celkově vzhledově upadla, ale pro něho to pořád byla princezna. A sexuálně byli aktivní snad až do smrti. Přitom nezávislý pozorovatel by jejich soužití a problémy v něm mohl vyhodnotit jako "s tou (tím) bych už dávno nebyl", pro lidi s jinými hodnotami by se tam problémů našla spousta.