Přidat odpověď

Když mi ještě nebylo třicet, zemřel náhled děda, na kterém byla babička zcela závislá, byli to rodiče mého zemřelého otce. S kojencem jsem se tam vlastně přestěhovala, abych se o babičku mohla starat. Považovala jsem to za normální. Bohužel babička za cca rok zemřela taky. Ale fakticky nevím, jak bych to dělala, když bych se potřebovala vrátit do práce po MD apod. Takže ve třiceti určitě není (skoro) nikdo miminko. Postavilo mě to na vlastní nohy, asi i dalo směr mému dalšímu směřování v životě ( ne ve smyslu orientace na sociální péči, ale spíš revize hranic, které dokážu překročit).