Přidat odpověď

1) A kdo bude určovat hodnotu toho, co člověk dává, a kolik si za to zaslouží? Každej sám ve vztahu k svým potřebám? To snad jde tam, kde je malá skupina, všichni na sebe vidí, a jeden loví zajíce, druhej žvejká kůže a třetí chodí na popenec a řeřišnici. Tam pak holt se ví, kdo dělá a dává a kdo se veze. Ale v rozvinutý ekonomice, kde u části profesí ani lidi nevědí, co to je, natož jakou to má pro ně hodnotu a význam?

2) Já dám, abys ty dal je prostá směna, ne dar. V tak komplexní společnosti, jakou jsme, se s prostou naturální směnou zboží a služeb neobejdeš, to jde tam, kde člověk má pole nebo loviště a směňuje maximálně doplňkový věci. Na naší úrovni složitosti ekonomických vztahů se nutně dopracuješ k nutnosti pořídit nějakou volně směnitelnou mezihodnotu, tj. k peněžní směně, a posléze k tržní ekonomice.

3) Nápad čelí klasickému paradoxu, totiž že takovýhle systémy jsou vymyšleny pro lid mravný, altruistický a kooperativní, který se ale momentálně v našem prohnilém kapitalismu nenachází Neboli je to ekonomický model přitahující vyžírky, lemply a lenochy, a odpuzující lidi aktivní, tvůrčí a schopné (neboť je využívá, v praxi přímo trestá).

Jinými slovy, další ráj, co smrdí gulagem, pardon.