Přidat odpověď

Hele, já na tom byla stejně.

Zhruba od 25ti začal můj tehdejší mluvit o dětech. Podotýkám, že jsem v 23 vylezla z vysoké, byla jsem v první pořádný práci v oboru, která mě ale naprosto nebavila, bydleli jsme v pronajatý garsonce 1+kk, úspory nikde žádný, auto jsme neměli (on ani řidičák)...

Nechápala jsem, jak na to přišel, vždyť na dítě vůbec nemáme podmínky a já si pak s malým dítětem lepší práci nenajdu atd. On na to, že jsem materialistka, že "jeho šéf bydlel ve stejným (stejně velkým) bytě se ženou a s 2 dětma dokonce, pár let" a "na kočár snad máme, ne?"...

No, rozešli jsme se, bylo mi přesně 26 a kousek - on do roka měl těhotnou novou partnerku - takže dítě chtěl, pořídil si ho - je spokojený (asi, naposledy jsem ho viděla před 4 lety).

Já si dorozjela kariéru - změnila práci, rozjela vlastní podnikání, přestěhovala se do prostorného rodinného domu se zahradou, pořídila si auto, našla si lepšího chlapa a pořídila si dítě, až jsem se JÁ na to cítila - ve 32 letech. A jsem spokojená.

Tedy - každému dát, co jeho jest.
Tohle rozhodnutí je pro ženu tak zásadní a fatální, že bych se rozhodně nenechala tlačit vůbec do ničeho. Nikdy nevíš, jestli ti chlap nezdrhne týden před porodem, nebo týden po porodu... Furt lepší, když ti chlap zdrhne před tím, než otěhotníš...
Malýmu jsou už skoro 4 roky a rozhodně nemůžu pracovat zdaleka tolik, jako před těhotenstvím. Takže jestli se cítíš, že chceš ještě dělat a ne hnízdit, tak prostě makej a studuj a užívej si bezdětnýho života. V 26 letech rozhodně zmeškáno nemáš vůbec, ale vůbec nic.