Já jsem vlastně vystupovala jen na jedné besídce v první třídě, ostatní už nějak vyšuměly (asi jsem byla omluvena pro nemoc). Máma tehdy šílela, že jsem kuňkala, koukala do země, ošívala se a byla to ostuda a všichni si jistě řekli, co to jsem za blbečka. Dalším mým veřejným vystoupením už cíleně zabraňovala. A sama měla klid.
Z dnešního pohledu to vidím eufemisticky řečeno jako chybu, expresivně jako zločin na mém sebevědomí