Přidat odpověď

Jinak tedy besídky vem čert, skutečné trauma jsem měla z toho, že jsem nikdy nebyla na maškaráku. Nikdo se nechtěl dělat s maskou, tak jsem prostě nikam nemohla. V 1. třídě jsem přemluvila babičku, že půjdu na vyhlášený candrbál do místní sokolovny a ona mi dokonce ušla princeznovské šaty. Hrozně jsem se těšila. Ale těsně předtím se nějak dospěláci nedomluvili, kdo tam se mnou půjde, nechtěl nikdo, s žádnou jinou rodinou jsme neměli takové vztahy, aby mě přifařili k nim, tak se řeklo, že jsem stejně nějak nastydlá a ještě by se mi to rozjelo a seděla jsem doma na zadku. Mrzelo mě to strašně. Šaty se schovaly, že se použijí jindy, ale jindy už nebylo. Ostěhovali jsme se na sídliště a tam jsem zas na žádné bály nechodila, když byl v družině, tak jsem šla po obědě, aby se nemusela řešit maska. Ale to už je možné, že jsem od té 2. třídy ani chodit nechtěla. Pak jsem se kostýmově vyřádila zas až jako puberťačka a i jako dospělá.

Dceru jsem vláčela po podobných akcích snad už od dvou let, naštěstí ji to bavilo. Mě ne, ale měla jsem pocit, že bez toho to nejde