Přidat odpověď
Niki měla jako dítě takové úmorné hry. Třeba hrála, že je zlobivej polštář, musela jsem si na ni lehnout a ona mi utíkala. Chtěla to pořád opakovat. V tomhle nejsem dobrá, hrozně mě to otravovalo. To s ní fakt raděj jedu na lyže, nebo někam na výlet. Přitom s bráchou jsme si takhle hráli celé dny, vymýšleli jsme si úžasné příběhy, které hračky prožívaly. Povstání, povodně, hladomory... král utíkající do exilu... No, možná, že s bráchou bych si dokázala hrát i dneska :D
Jinak už jsem vymýšlením příběhů ukojená :)
Předchozí