Přidat odpověď

Jasně, že to může bejt nevinný, proto bych to nebral přísně, ale vysvětlil.

Ale bejt bych to nenechal, na začátku je to prostý napodobování, ale časem a s věkem to získá negativní obsah.

Ta nevinnost... to mi připomnělo jednu scénu ze střední Bosny, oblast smíšená muslimsko-chorvatská, fungovaly tam dvě armády, chorvatská a vládní, převážně muslimská, začínaly ve velkým spory o kontrolu území a obě armády všude stavěly checkpointy. Ačkoli všichni mluvili víceméně tímtéž dialektem, začal se taky klást důraz na správný národní vyjadřování. K tomu patřila i úřední terminologie: Muslimové (Bosňáci) používali starej jugo-výraz "občanskej průkaz", místní Chorvati říkali podle vzoru z Chorvatska "osobní průkaz". Každej pouštěl soukmenvce a buzeroval ty druhý.

A děti, chorvatský i muslimský, v krajským městě si hrály na checkpointy. No, každodenní součást reality (na válku si začaly hrát asi o dva měsíce pozdějc, když se začalo bojovat, ale už mono-). Některý dělaly vojáky na checkpointech a jednoho vždycky poslali, aby jako procházel.

A jeden klučina (nevím, tak 9-10 let?) dělal vojáka a řek správným komisním hlasem: "Ukaž občanku." Načež všichni sborem zavyli: "Ty seš chorvatskej checkpoint, musíš chtít osobní!" Chudák "chorvatskej voják" byl jinak Muslímek, Muslimů bylo totiž víc, takže některý Muslimové museli hrát Chorvaty, ale bylo jim ještě pořád celkem jedno, byla to pořád jen hra.

Později, když už se bojovalo, si mnohý děti zvykly na otázku o národnosti přidat automaticky i zkratku národní armády. Ale jen ty, co byly v daným místě ve většině, ty menšinový raději neodpovídaly.