Přidat odpověď

V září bude mít synek 13. Vypadá ale na víc, nicméně dušička je pořád ve spoustě věcí dětská. Nejvíc mě štve, že po něm řvu, občas už mi ujede i sprosté slovo, na co pyšná teda nejsem. A teď už řve i klidnější manžel. Vím a i sám to říká, že to naše řvaní nesnáší. Jenže vždycky dokáže tak vytočit tím tónem, jakoby odpovídal naštvaně, jakoby byl přednasraný. Taky nemá zájem svěřovat se, což taky nejsem ráda. Jeho věta "nebudu se o tom s vámi bavit" mi pěkně leze krkem. Přitom jsme na něj nikdy v tomto směru netlačili, jen nás zajímá, s kým kamarádí, co se v něm odehrává. No musím se hodně držet, aby mi nevyletěla ruka. A to považuju facana za své selhání. Ale tu chuť ho profackovat mám, ne že ne. I když vím, že to nic neřeší, jen bych si ulevila. Oblečení, zvlášť boty, to je taky kapitola sama pro sebe. Nejlepší jsou samozřejmě ty nejdražší - takže Converce, Vans apod. Ale má smůlu, fakt nemíním dát za boty 1500-2000 a víc, když za 2 měsíce bude potřebovat nové. To jsou vždycky taky scény. Zatím chodí v zimních no.
Moderní technologie neřeším, zajímá mě, aby měl hlavně vše do školy, pokud možno dobré známky a zbytek nechávám na něm. Měl by se sice víc hýbat, protože má nadváhu, ale musí chtít hlavně on, za ručičku stejně se mnou ven nepůjde. Takže se snažím na něj v tomto směru působit, ale tvrdí, že mu nevadí, že je fatboy, jak říká. No moje nervy.