Přidat odpověď

Pumo - jediný, na čem stále pracuju u svých dětí je to, že podělat se může leccos, ale není řešení na to ještě vršit a doufat, že to zmizí. Dá se řešit všechno, ale hned a já budu vždycky po jejich boku ať se stane cokoli.
Bojím se o ně proto, že psychologové říkají, že děti jsou mezi sebou nebývale kruté, jejich nervová soustava na ten stres není připravena a tak je riziko sebevraždy a sebepoškozování oproti dřívějšku obrovské.
Však se na to podívej - co když se nedostane támhle, co když ........
A možná bych to tak neřešila, kdybych nevěděla, že mladší syn je tak citlivý a možná i přecitlivělý.
U něj utužujeme jeho nervovou soustavu skutečně opatrně. A dáváme si pozor na to, co říkáme a nikdy nevyslovujeme - jestli se potento tohle, kruci, co budeme dělat, pak bude všechno špatný.
Ne - jestli nevyjde tohle, vyjde něco jinýho a těžko říct, jestli to třeba zrovna nebude lepší cesta. Všechno se dá vyřešit.
Zkratovité jednání dětí kvůli "blbostem" mě skutečně děsí. Děti se sebevraždí kvůli šikaně místo aby se někomu svěřily, sebevraždí a vraždí kvůli tzv. zklamání v lásce, kvůli horšímu vysvědčení skáčou z oken...........