Přidat odpověď

Margotko, otázka je, jestli to před tím u těch dětí byla zodpovědnost, nebo poslušnost.

Naše dítě je v pubertě od pěti let bez přestávky do skoro patnácti. Má za sebou dva vyhazovy ze školy, třetí školu opustil těsně před vyhazovem. A to byly teprve základky. Tak mám možnost se z toho hroutit a sypat (tyto etapy mám za sebou, schůzky ve škole, řešení průšvihů, probrečený noce, zofalost, deprese, málem jsme se rozvedli s manželem), mám možnost ho odsuzovat a vidět v kriminále.
Nebo mám možnost přemýšlet, proč se to děje, snažit se pochopit jeho a ty situace, podpořit ho, aby pochopil a ideálně sám přišel na to, proč se to děje, co vlastně chce a co chce udělat pro to, aby dosáhl toho, co si přeje, naučil se překonávat překážky. Zaměřit se na řešení, ne na problém. Ale řešit jeho problém nemůžu já, jak jsem si naivně myslela a snažila se. To může jenom on, moje role je podporovat ho, aby to řešení našel.
Odsuzování nepomáhá, to všechno ještě zhoršuje.

A já třeba nevím, jak střední školu bude zvládat. Třeba jí nedodělá. No tak jí nedodělá, tak se bude muset životem prokličkovat jinak, celej život se učíme žít, já se to taky stále učím.
Ale udělal posun v myšlení. Vyzkoušel si, že není snadný být doma sám, potřebuje lidi, je extrovert, ale zase aby s lidmi vydržel a oni s ním, tak pro to musí něco udělat, teď to pochopil. Super, první krok k tomu, aby něco změnil.
Taky si vyzkoušel na domškole, že není snadný převzít zodpovědnost za svoje vzdělávání. Vlastně se do školy už těší - poprvý v životě (asi i proto, že si vybral poprvý školu podle svých představ), přestože má strach, jak to zvládne.