Přidat odpověď

Kudlo, myslím, že na to to správně zhodnotit jsme tady ještě všechny dost mladé a každý na to zatím kouká svýma očima spíš toho dítěte...
Ono jinak se na to pohlíží v 5Oti, jinak třeba po 70tce, kdy už člověk nemá tolik vlastních aktivit, když už nechodí do práce, když mu začnou nějaké potíže, když začíná být třeba víc nemocný a je rád, když ho rodina s dětmi přijde navštívit, když u s něčím pomůže, když je může obejmout, pohladit, sdílet.

Asi jsem sobecká, ale budu ráda, když tu mé děti zůstanou. Nebránila bych jim se odstěhovat, ale ráda bych nebyla, kdybych řekla že jo, lhala bych.
Jsem ráda, když vnoučátka vídám často, když je můžu pohladit, potulit, když je můžu něco naučit, když od nás něco okoukají, když jim můžeme nějak pomoct. I když je to někdy dost vyčerpávající.
Není to o tom, že bych neměla vlastní zájmy a aktivity, mám jich spoustu, nepotřebuju žít "cizí" život, ale chyběly by mi...ty děti.

Osobně si myslím, že taky funkce širší rodiny (babiček, tet, strejdů, sestřenic atd.) je svým způsobem nenahraditelná - i když v jiné zemi je to zase vyrovnáno něčím jiným, mnohdy třeba vyvdanou nebo vyženěnou rodinou tam.

Blízko jsme měla rodinu, kdy jedno dítě odešlo do UK a založilo rodinu, druhé do Austrálie...babi s dědou byli na vnoučátko zvyklé, hlídali denně, teď ho vidí jednou za půl roku, druhá vnoučata jednou za rok...jsou smutní a hodně se jim stýská, děda to ještě nerozdýchal, s odstěhovanou dcerou nemluví, takže to je smutné dvojnásobně.