Přidat odpověď

jako rodič i jako dítě jsem pro dělení podle úrovní. já jsem na jazyky střevo a ti lepší mě tedy nahoru netáhli. těžko mě může táhnout někdo, komu nerozumím ani slovo a když se k tomu přidá, že díky tomu do školy chodím s balvanem v žaludku a děsem z toho, že zase celou hodinu budu naprosto mimo, zas kolem mne všichni budou o něčem mluvit a já ani pozornost neudržím, protože jim budu rozumět každé páté slovo a to ještě když budu mít štěstí

jinak u dětí na škole se začátkem roku vždycky rozřazuje. na prvním stupni měli i angličtinu extra pro děti s SPU a upřímně nevím, co je na tom diskriminačního - protože mám dceru dysgrafika, byť mírného, takže angličtiny pro děti s SPU nevyužila, tak jsem byla na informační schůzce, kterou učitelka (speciální pedagožka) pro rodiče dělala a tam nám vysětlovala, jaký rozdíl v učení bychom u dětí měli respektovat, abychom jim co nejvíc pomohli. ono ty děti v SPU skupině nebyli "ti blbí", ale prostě se učili trochu jinak, víc se kladl důraz na mluvení, protože se respektovalo, že ve skupině jsou dyslektici, dysgrafici - mmch mívali i některé hodiny češtiny vyčlené pro sebe (část se střídou, část svojí na nápravná cvičení). jako jak ty hodiny pak probíhaly v praxi nevím, ale podle informační schůzky tam ty rozdíly prostě byly a byly ve prospěch těch dětí.