Přidat odpověď

Zasjaj,
mám to podobně. Několik let, od dcery cca 4 jsem s ní byla hodně málo, práce a následné vytváření rezerv mělo přednost. Do 4 let jsem se jí věnovala hodně, jenomže ona si to nepamatuje (nebo odmítá pamatovat), pamatuje si hlavně to, jak byla pak po kroužcích a jak musela i do letní školky, jak jsem byla pořád pryč a pak doma duchem nepřítomná. On to nebyl jen nedostatek času, ale i psychická vyšťavenost, počínající a rozvíjející se vyhoření, které mě s ní asi postupně odcizovalo. Všednodenní večery se točily okolo jídla, po příchodu večer jsem vařila a ucpávala jim pusu jídlem a sama zajídala negativní emoce.

Poučení? Dneska bych si dávala větší pozor na pocit, že je nějaké rozhodnutí CHYBA nebo že něco dělám ŠPATNĚ. Obvykle ty pocty byly správné, ale přebil je rozum nebo i pohodlnost a neochota řešit.
I když tedy aktuálně mám pocit, že je CHYBA, že se do nějaké práce nevykopu násilím, že pořád něco šudlám z domu, když vím, že nemám sebedisciplínu na to, aby to bylo aspoň průměrně úspěšné nemluvě o tělesném chátrání, protože mě nic nenutí se hned ráno hodit do gala a být tak celý den. Pořád si asi CHYBNĚ myslím, že to tou prací z domova nějak zvládnu. Strašně se mi právě nechce mezi lidi a řešit kromě domácích blbých vztahů ještě nějaké žabomyší války na pracovišti. Takže asi nepoučitelná a musím padnout až na dno