Přidat odpověď

Já si pamatuju, jak jsem se naučila balit si cigarety a jak se mi to hodilo na pařbách v Londýně, kde jsem pracovala v dobrovolnické organizaci. Jako dobrovolníci jsme brali kapesné, ale za jídlo jsme neutratili skoro nic (8 pencí jedna plechovka fazolí), zato za víno a cigarety skoro vše. Taky na stopu se to hodilo, když byly dlouhé prodlevy, člověk se opřel o bágl, balil si cigaretu a chytal bronz.
Nijak kouření neglorifikuju. Mojí mámu to zničilo finančně, ta ale nepřestane nikdy. Byla schopná si půjčovat před výplatou peníze, ale nekoupila jídlo, jen suchý rohlíky a mlíko a dvě krabičky Peter. Já jsem taky začala, nějak automaticky - v klubech a na zábavách to byla běžná věc, randila jsem s muzikantama, to šlo prostě nějak k sobě. Kamarádi si k nám chodili zapálit, protože matce to nevadilo a oni doma kouřit nemohli.
Každopádně se u mě objevilo astma, navíc jsem plánovala děti, tak jsem přestala. Zdravotně jsem se začala cítit mnohem lépe, ale až cca po roce nekouření, nepřišlo to hned. Vyrostla jsem v zakouřeném prostředí a dlouho v něm pak žila, tak mi to předtím nepřišlo, ale co jsem přestala a žila ve výlučně nekuřáckém prostředí, opravdu mi ti kuřáci začali vadit (klasika ). Bylo mi dobře, cigarety mi nechyběly, ušetřila jsem peníze.
Než kluka odvezli do špitálu. Brácha mě viděl v nemocnici, vytáhnul krabku a už v tom jedu. Ale nevadí mi to, je to momentálně moje berla. Můj muž nekouří, ale má pochopení Dokonce mu ani nevadila zahulená koupelna. To bylo v noci, když jsme čekali, jestli se kluk dožije rána. Seděla jsem v okně, prohlížela si fotky a tahala jednu za druhou. V Motole jsem prakticky jinak stres a napětí neventilovala - nechala jsem tam majlant za cigára a v automatech na kafe.
Byla bych ráda, kdyby to časem zase přešlo. Myslím, že to vyjde. Ale prozatím nemám nic lepšího, čím bych upouštěla napětí, tak jsem ráda i za to.