Přidat odpověď

Tenhle humor mi opravdu nesedí. Jsem suchar, ještě k tomu labilní, vystresne mě dost prkotin na dost dlouho, vím, že bych to hned tak nerozdýchala, byť teoreticky v tom není nic tak hrozného.

Kdo má zná a záleží mu na mně, neudělal by mi to.

Nikde v mém okolí se nikdo z podobným smyslem pro humor nevyskytuje.

Ale mám hodně ráda knížku Jak nevyloupit banku (Donald Westlake), kde hlavním hrdinou je právě takový vtipálek. Popisuje, jak k tomu svému vtipálkovství přišel (jméno ve stylu "Šourek", pořád se mu smáli, když byl dítě, byl to zbůsob obrany). No a dostal se na základě jednoho svého vtípku do vězení a tam náhodou do party drsných hochů...
Je to knížka, nad kterou se bavím od začátku do konce.

A to je vlastně odpověď i na otázku, čemu se tedy směju. Mám ráda humoristickou literaturu, obzvlášť detektivky. A "slovní" humor...klasické vtipy taky, ale spíš takový ten slovně situační, o který třeba není nouze ve škole, protože plácnout něco tak, že to třídu zvedne ze židle, se podaří velmi často, a čím víc se člověk snaží tomu vyhnout, tím spíš se mu to povede...